neděle 7. prosince 2014

Dejme dětem šanci

Tak se jmenuje nejen název tohoto příspěvku, ale i nadace (http://www.dejmedetemsanci.cz/), která se stará o děti z dětských domovů. Záštitu nad ní převzala naše nejlepší oštěpařka, Barbora Špotáková. No a když nám v práci dorazil oběžník s tím, že je možné pomoci této nadaci a prodat pár perníčků, vykrajovátek a balonků, přihlásil jsem se. Sice ne hned, chvíli to trvalo, ale i tak se to počítá :)
Ráno jsme se s kolegy sešli u Antonínova pekařství v blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad a akce pomalu začala. Vyfasovali jsme Santovské čepice a zástěry a vyslechli plán. Byl poměrně jasný – prodat za čtyři hodiny co nejvíce perníčků, vykrajovátek prasátek od Kofoly, anebo balonků. K tomu jsme dostali podepsané povolení od města Prahy, tác, na kterém jsme zboží zájemcům mohli ukazovat, a plastovou průhlednou kasičku na peníze. K tomu hrst drobných na vracení zpět. Perníček totiž stál 25 korun, vykrajovátko 35 a balonek 10. Ochutnali jsme místní svařené víno, pak začalo pršet a tak jsme vyšli.
Rozdělili jsme se do čtyř týmů, ale protože byly kasičky jen tři, nakonec jsme počet přeci jen snížili na tři. Pár lidí totiž nedůvěřivě sledovala, když kolegové vybrané peníze sypali do vlastních kapes :) Kupodivu těchto lidí nebylo moc, dokonce ani strážníci městské policie nezjišťovali, co jsme zač.
Čekal jsem, že prodej bude vcelku snadný, oslovíme lidi a oni přispějí. Záhy se ale ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Věty typu: “Nechcete přispět na děti z dětských domovů?”, jsme slyšeli častou odpověď: “Ne, nechci.”. Po prvních 10 odmítnutích, kdy dvojčlenná skupinka našich kolegů už obírala šestou oběť, jsme museli něco změnit. Přidala se k nám sličná kolegyně, která by šance měla zvyšovat, ale pořád se tak nedělo. Po dalších 5 odmítnutích jsme začali být zoufalí, ale pak to konečně cinklo. První prodej. A další a za ním další…
Co jsme změnili? Nasypali jsme do kasičky nějaké drobné, aby to vypadalo, že nám už někdo přispěl. Začali jsme lidi oslovovat větou: “Dobrý den, máte už na Vánoce napečeno? Máme tu pro Vás originální vykrajovátko, nebo ručně dělané perníčky…” A tak dále, a tak dále. Udělali jsme větší skupinku, čtyři lidi působí lépe, než dva. Začali jsme se zaměřovat na rodiny s dětmi a pejskaře. Děti milují balonky a jako upsell dostanou i perníček, nebo vykrajovátko. No a když má balonek brácha, tak ho chci přece taky. Důchodce jsme z morálních zábran vynechávali. Světe, div se, ono to takhle vážně fungovalo.
Pokud navíc někdo řekl: “Sorry, I don’t speak Czech.”, kontrovali jsme: “No problem, sir…” a byl náš. Stejným způsobem fungovalo na Němce: “Kein Problem, wir haben hier Leberkuchen…”. Jen s Rusy a Italy byl problém, který ale některé ostatní týmy byly schopny vyřešit. Další taktikou byli lidé přijíždějící v drahých autech a vycházející z dražších obchodů. Ti přeci mají více peněz a je slušné přispět, jsou přece Vánoce. Jen moderátorka Petra Svoboda (netuším, jestli to vážně byla ona, ostatně nevím, kdo to je, ale kolegyně ji prý poznala), se nenechala obměkčit a utekla.
Základem je lidi zastavit. Musíte mluvit, i když před Vámi utíkají. Někdy se zastaví i pět kroků za Vámi. Usmívejte se a přejte pěkný den, ostatní to slyší. Nekuřte a netelefonujte, působí to negativně. Vezměte si rukavice a popřemýšlejte o další vrstvě oblečení. Venku je krutá zima a když začne foukat a pršet, tak je to vážně hnus. Pokud můžete, připněte si nějakou visačku se jménem a ideálně i fotografií, tím zase zvyšujete svou důvěryhodnost.
Všichni jsme za ty čtyři hodiny promrzli, ale odměnou nám byly slušně zaplněné kasičky a Barbora Špotáková, která přijela, aby prodávala příchozím svařák, perníčky, hrníčky a další věci. Navíc šlo o velice dobrou zkušenost, obchodní školení pro dobrou věc. Nakonec mi to dalo asi víc, než dvoudenní školení obtížné komunikace, které jsem nedávno absolvoval. Těžko říct, jestli bych si od sebe vykrajovátko koupil…

Koupě bot může být docela zábava

botaNadešel čas obměnit botník. Moje černé boty pomalu dosluhují, jedny značky Rieker kvůli věku, ty druhé, Salamander, kvůli mizerné kvalitě. Chvíli jsem hledal, čím obuv nahradit a našel jsem moc pěkné rámové boty, které byly na můj vkus trochu dražší. Další objev byla kolekce Shoemaker od Bati, která vznikla podle informací z webu v Itálii. Boty vypadaly na obrázku pěkně a tak jsem včera vyrazil do největšího Baťa obchodu, na Václavské náměstí.

V obchodě byla spousta lidí, tento víkend totiž Baťa vyhlásil akci plošná 20 procentní sleva. Dokonce i v pánském oddělení bylo narváno a tak mi dlouho trvalo, než jsem se probojoval k prodavačce. Ta obsluhovala tolik cizinců, že na mě rovnou promluvila anglicky. Po chvíli hledání v počítači mi bohužel sdělila, že boty v mé ideální velikosti – 41- nemají. No nevadí, Baťa má pobočky po celé Praze. Přejel jsem tedy na Chodov.

I tam bylo hodně lidí, sleva asi vylákala i ty, kteří by si normálně boty nekupovali. Opět jsem našel své vybrané boty, ale 41 zase nikde :( Paní zase chvíli hledala a pak konstatovala, že 41 opět nemají. Zklamaně jsem odjel domů, kde jsem si na internetu zjistil, že by tu zatracenou velikost měli mít v Paladiu a na Pankráci. Naplánoval jsem si na další den cestu do centra Prahy, abych podnikl poslední pokus boty zůstat. Možná si řeknete, že jsem se zbláznil, ale boty jsou to opravdu pěkné – posuďte sami.

Po výstupu z metra jsem se zapojil do proudu, který tekl do nákupního centra. Vánoce se blíží. Prodejna Bati byla zase obstojně obsazená koupěchtivými zákazníky. Po malém kolečku po prodejně jsem konečně našel své jednačtyřicítky. Ale ouha! Po otevření krabice na mě koukala jen jedna bota…

Paní prodavačka byla podobně zmatená a nechápala, jak k tomu mohlo dojít. Prohrabala několik krabic, ale druhou botu ne a ne najít. Nakonec to vzdala a ujala se mě její kolegyně. Ta mi nabídla, jako první ze všech prodejen, že pomocí vložky udělá ze čtyřicet dvojky jedničku. Vyzkoušel jsem boty a přišlo mi, že je ta pravá menší. Zvláštní, když se zkouší pravá - tak by přece měla být rozšláplejší. Vyzkoušel jsem ještě tlustší vložku, ale pak už jsem pravou botu ani nenazul. Boty se mi líbily a tak jsem si je vzal.

Při kontrolním přeměření mi přišlo, že je jedna bota menší, než druhá.

“To není možné, ukažte”, řekla prodavačka. “Vidíte, držel jste je špatně…”, uklidnila mě.

Navíc mi prodala ještě krabičku vosku, boty zabalila do pěkné velké papírové tašky, já poděkoval a odešel. Doma jsem boty rozbalil, přemotal tkaničky, které jsou u zkoušených bot vždy naprosto nesmyslně propletené, a vybalil si sadu na čištění, abych boty základně navoskoval. Začal jsem odlupovat samolepky z podrážek a po odlepení poslední mi poklesla čelist. Civělo na mě číslo 41. Našel jsem svou pravou chybějící botu! Nedbal jsem bohužel na několik varování a tak si zítra půjdu pro svou druhou botu. Jen doufám, že ji mezitím nevyhodili…

Řekněte, není nakupování bot psina?

neděle 19. října 2014

Signalfestival 2014

Po velkém úspěchu loňského Signalfestivalu se i letos do centra Prahy nastěhovaly na pár dní roztodivné kreace, instalace a skulptury, které mají něco společného se světlem. Zapomněl jsem na můj loňský zážitek, kdy jsem byl několikrát málem ušlapán a vše končilo adrenalinovou jízdou v nacpané tramvaji z Míráku a proto jsem se včera vydal do centra velkoměsta. (Navíc koukám, že jsem ostuda a doteď jsem o loňském ročníku nenapsal.)

Metrem jsem dojel na Muzeum, po cestě už jsem viděl, jak Generace Z projíždí na svých telefonech a tabletech speciální aplikaci, kterou Signál připravil. Na Muzeu pak vystoupilo skoro celé metro a už to mě mohlo upozornit, že o dnes bude opravdu kruté. Krásný teplý jasný podzimní večer, co víc si přát. Na Staromák jsem tak nešel nejkratší cestou, ale oklikou kolem Stavovského divadla, ale tento nápad mělo víc lidí a tak jsme všichni zůstali stát pár metrů před náměstím. V dálce byla vidět nasvícená budova, ale mnohem lépe bylo slyšet. Zvuková aparatura byla opravdu kvalitní.

V průběhu představení jsem se propracovával davem dál a dál, až jsem se dostal před radnici a ke stanovišti bryček. Právě začínala další projekce, tentokrát jsem měl ideální výhled. Představení bylo působivé, ale už jsem několik mappingů viděl a tenhle určitě nezůstane v mé paměti. V podstatě si z ní nepamatuji nic.

Bočními uličkami jsem spěchal na Mafiánské náměstí, kde probíhala druhá projekce. Situace zde byla ještě horší, lidé se ve velkém pohybovali na vozovce, řidiči byli velice nervózní a jen zázrakem zde nedošlo k žádné nehodě. Tento mapping byl o něco lepší, ale význam jsem také úplně nepochopil. Barevné postavičky bouraly budovu…

Další kroky mířili na Krakena, který měl být mezi Rudolfinem a Karlovým mostem. Na nábřeží byly davy lidí, ale Kraken se šel radši schovat. Přešel jsem most na Malostranskou, kde bylo úžasné promo Mercedesu. Aerodynamický tunel se skákajícími lidmi, prostě skvělé. Další exponát byl na Karlově mostě. Kdo ale toto umístění vymyslel, musel být talent. Velice rychle se totiž most ucpal takovým způsobem, že se nebylo možné dostat na něj, ani z něj. Schodiště na Kampu bylo úplně ucpané a jen velice pomalu jsme se, spolu s dalšími desítkami lidí, dostávali pryč.

Na Kampě byl další mapping, 3D, stejně jako loni. Také byla na projekci obří fronta a před samotnou projekcí bylo relativně volno. Projekce mě ale nijak výrazně nezaujala, tak jsem pokračoval na louku k barevnému bazénku. Dobrý nápad. Přešel jsem zpátky na pravý břeh Vltavy a vida davy vzdal snahu jít se podívat na Prašnou bránu. Začala mi být navíc i zima, takže jsem u Tančícího domu viděl obarvenou skulpturu, která mě taky moc nezaujala. Rychle jsem klusal na Palackého náměstí, kde měly být úžasné blikající balonky. A byly. Spolu s Mercedesí prezentací nejlepší věc festivalu. Balonky blikaly do rytmu, měnily tvary, dokonce uměly několik různých intezit.

Jak jsem slyšel od mnoha lidí i četl na twitteru: “Proč jsem se nepoučil, zase je to děsná mačkanice.”. Ano, jako loni, tak i letos to byla děsná mačkanice a na rozdíl od loňska mě to letos ani moc nebavilo. Pokud bude festival zase za rok, rozmyslím si, jestli se zúčastním, ale nejspíš to dopadne jako letos, se slovy: “Zase jsem se nepoučil :( ”

středa 15. října 2014

Jak změnit datový adresář v PostgreSQL

Včera jsem si stáhl PostgreSQL dump, který má cca 28GB. Po rozbalení se však velikost zvýšila na 68GB a tak mi bylo jasné, že to můj primární SSD disk nedá. Jak ale bez reinstalace přesunout adresář s daty? V linuxových systémech lze použít symlinky, ale jak ve windows?

Nejprve musíte zastavit PostgreSQL server.

Pak spusťte regedit a najděte klíč: HKEY_LOCAL_MACHINE \System \CurrentControlSet \Services

Najděte službu PostgreSQL a zeditujte ImagePath tak, aby ukazovala na nové umístění.

V adresáři postgresu najděte adresář scripts a zeditujte soubor serverctl.vbs.

Nastartujte postgreSQL a máte hotovo!

čtvrtek 2. října 2014

How to lose your employee in 30 days…

Ano, jde o variaci na mou oblíbenou komedii How to Lose a Guy in 10 days. Povím vám jednu pohádku o jednom malém městě, ve kterém byla jedna malá IT firma. Vlastně tak úplně malá zase nebyla, dařilo se jí docela dobře a postupně nabírala další a další zaměstnance. Najednou se ukázalo, že jí přestala stačit vila, ve které sídlila. V obchodnickém patře se totiž začaly roztahovat dva nové týmy, což samozřejmě těmto vlivným lidem vadilo. Vedení začalo hledat nové prostory, až je našlo skoro pod nosem, v téměř vedlejší vile.

Celá firma byla rozdělená na několik vývojářských týmů a jeden z nich dostal na vybranou, jestli do nových prostor chce. Původně se mluvilo o 20 lidech, nové prostory navíc neměly sprchu a další drobnosti, bez kterých se někteří nechtěli obejít. Sice se říkalo, že by se stěhoval jen jejich tým a zbytek míst byl jen dočasných, ale i tak se to týmu nezdálo. První stanovisko tedy bylo záporné. V nových prostorách navíc nebyl hned zaveden internet a tak se celá akce Stěhování protáhla. Mezitím se odkudsi vynořil plánek od profesionálního návrháře, který obsahoval patnáct míst s tím, že více hygienické normy nedovolují a nebude možné prostory zkolaudovat. V plánku byla obludná pracovní místa ve vstupní místnosti, stoly 120x60 a protože taky chyběla zasedačka, uvolil se jeden z členů týmu, říkejme mu třeba Paco, že namaluje plánek lepší.

Jak řekl, tak udělal. Paco je totiž stará konzerva a věří v ty hloupé staré poučky, že je třeba chodit včas, co se řekne, to platí a čest se nedá koupit za peníze. Po téměř probdělé noci, strávené studiem vyhlášek a doporučení umisťování pracovních míst, stvořil plánek se zasedací místností a 17 pracovními místy. Ukázal ho ostatním členům týmu a většina souhlasila s tím, že za těchto podmínek souhlasí se stěhováním. Sešel se pak s Gracií z Backofficu, která měla stěhování na starosti, a ukázal jí svůj plán. Jí se také líbil a tak objednala stoly a židle. Skříně a další věci se měly objednat následně, až se situace trochu ustálí a bude jasné, kolik skříní bude potřeba.

Paco odjel spolu s Largem, jeho šéfem, do Marchie. Týden se tam konala konference na mnohá zajímavá témata. Mezitím však v sídle firmy začaly praskat ledy a věci se daly do pohybu. Paco dostal znepokojivou zprávu o tom, že se stěhování uskuteční ve čtvrtek, a v nových prostorách nebude 17, ale 21 lidí. Po nastěhování stolů totiž Gracie naznala, že místa je ještě hodně a stolů se do prostor vejde ještě dost. Možná proto, že v místnostech nebyly žádné skříně. Pacův tým byl rozladěn a Paco též. Začal to řešit s Largem, jak se situace má a proč by se tam najednou mělo vejít 21 lidí. “Nebude to pohodlné a je to o 40% víc, než umožňují předpisy. “ Po delší výměně názorů Largo prohlásil, že už toho má dost a Pacův tým si nemá vymýšlet, jsou prý i horší prostory.

Gracie pak poslala zprávu, že si s týmem prostory znovu prohlédla a všichni souhlasili s tím, že se tam 21 míst pohodlně vejde. “To, že se tam pohodlně vejdeme, si myslí jen Gracie. Bude to mačkárna, ale vejdeme se.”, byla poslední zpráva, kterou Paco dostal do Marchie.

Paco se v úterý vrátil do práce, nikdo mu neřekl, kde najde klíče a co alarm, musel si to zjistit sám, Gracie na něj zapomněla. Při předváděčce prostor nicméně nezapomněla říct, jak jsou tam všichni spokojeni a že se tam 21 lidí v klidu vejde. Paco se nastěhoval ke svému týmu do místnosti, původně plánované pro 4 lidi, ve které bylo stolů 5. “Ale část míst tu bude jen dočasná, lidé tu nebudou sedět trvale.”, uklidňovala Paca Gracie. Pak nahlédla do jeho nové kanceláře. “No ale ještě by se sem jeden vmáčknul”, se smíchem dodala a odešla do vedlejší vily.

Paco si promluvil s týmem, ptal se, jak stěhování probíhalo. “Přišel sem jeden kolega, zjistil, že by měl sedět v kuchyňce a řekl, že to nepřipadá v úvahu. Prý měl slíbenu naši kancelář.”, dozvěděl se. Paco nelenil a napsal triumvirátu, ve kterém byl i Largo, aby se s nimi v nových prostorech s týmem sešel a vysvětlili jim jejich  rozladěnost. Na email dostal odpověď, že přijde jen Largo a námitky vyřeší. Přišel druhý den po obědě.

Když Paco uviděl mapku, kterou si Largo přinesl, nechápal.

“To si děláš legraci?”, zeptal se.

“Proč?”, nechápal Largo.

“Umíš počítat?”, zase se ptal Paco.

“Proč?”, stále Largo nechápal.

I vzal Paco papír, sečetl rychle čtyři čísla a vyšlo 23.

“Kdo vymyslel tento počet lidí, byl to náš management?”, zeptal se přímo Paco.

“…”, odpověděl mlčením a lehkým přikývnutím Largo.

“No a kluci, co kdybyste se zmáčkli do této jedné místnosti všichni, abyste uvolnili tuhle vaši kancelář?”, pokračoval Largo.

“To musí slyšet zbytek týmu”, řekl Paco a odešel do vedlejší 25 metrové místnosti, kam by se mělo vejít 9 lidí.

“Kluci, to si musíte poslechnout…”, uvedl vše Paco.

Nyní následoval popis situace a návrh Larga.

“Chápete, že se tu neskutečně přešvihnou všechny normy a hned při první kontrole z toho bude průšvih?”, padla další Pacova otázka.

“Ano. Ale jestli chcete, dá se to tu zavřít a skončíme všichni v nějakém openspacu kdesi na venkově.”, dostal odpověď.

“Openspace možná bude lepší, než se zbytečně mačkat. A do toho malého kamrlíku se tři místa nevejdou.”, procedil Paco.

“Dejte mi tam malý stůl a já tam klidně budu sedět”, odpověděl Largo.

Tím diskuze prakticky skončila. Largo byl rád, že dosáhl svého, Pacův tým vyklidí kancelář a všichni budou pěkně pohromadě v 9 lidech v 25m2 místnosti. Do zbývajících míst se nastěhují další týmy.

Paco si připadal jako pako a začal přemýšlet o změně zaměstnání. Ten, který před rokem odmítl z firmy odejít a před měsícem by ho něco takového rozhodně nenapadlo. Měl totiž velký problém s tím, že s ním a jeho týmem bylo takto okatě manipulováno. Pokud se začnou porušovat jeho základní pravidla, kde skončíme? Jen to nás dělí od divoké zvěře. Paco si taky začal zajišťovat skříňku, do které by mohl ukládat pracovní notebook, protože už ho doma nebude potřebovat. Počítač bude ve větším bezpečí, Paco bude mít čas na normální život, než kdyby po večerech pracoval, pravděpodobně se i víc vyspí. Všichni vyhrají.

Stále se mu ale honí hlavou otázky:

  1. Jak vzniklo číslo 20? A pak 21? A proč je to teď 23? Bude to poslední číslo, nebo dál poroste?
  2. Proč s ním a jeho týmem bylo takhle neobratně manipulováno?
  3. Proč se cítí, jak kdyby ho někdo ošklivě zneužil a jak mohl tak rychle ztratit veškerou chuť do práce?
  4. Souvisí vývoj situace s tím, že se Pacovu týmu nedaří a neplní cíle?

Nyní Paco čeká na přistěhování dalších týmů a na zimu, kdy nebude možné pořádně větrat. Chování vedení mu přijde nesmyslně destruktivní. Nájem za metr čtvereční se pohybuje okolo 300-400 kč za metr a měsíc. Pokud by byl Paco osloven, rád by si za nějaký ten metr navíc připlatil. To by bylo samozřejmě dokonale absurdní.

neděle 14. září 2014

Laser tag – Maxlasergame Arena Praha

Před několika týdny jsme s kolegy z práce měli důvod k oslavě. Dokončili dlouho očekávaný release jejich produktu a tak jsme se mohli jít “teambuildingovat”. Každý tomu říká jinak, ale tento výraz z manažerštiny se mi docela zamlouvá. Podobně roztomilý je pak výraz “zteambuildingoval se pod obraz”. Nicméně zpátky k tematu. Jako cíl našeho ujednocování jsme vybrali po dlouhém váhání Maxlasergame Arenu Praha, která je v nenápadném domě na hlavní ulici.

Vyjdete do patra a ocitnete se v baru, ze kterého je možné na obrazovkách pozorovat hru uvnitř z pohodlných křesílek. Navíc zde mají čepovanou Kofolu i pivo, před hrou se doporučuji dobře hydratovat. Jedna hra trvá 12 minut, každý hráč dostane legrační vestu, na kterou je napojena laserová zbraň. Platí zásahy do zbraně, zad a dvou míst na hrudníku.

Domluvili jsme se na vypnutí friendly-fire a hru v týmech, vtěsnali naše věci do plechových skříněk a poslechli základní pravidla hry. Pak už se jen otevřely dveře a my vběhli dovnitř. Temná hala s mnoha lomenými uličkami a zatáčkami v nejneočekávanější chvíli si stále vyžaduje pozornost. Jinak velice rychle narazíte do zdi, což může být v plném běhu docela bolestivé. Sám jsem si to párkrát vyzkoušel, stejně, jako srážku s nepřítelem. Čelně :)

Hra se zvrhla v děsivou řež, kde létal jeden zelený paprsek za druhým a všichni rychle pochopili, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Míst pro kempení moc nebylo a aby z vás pořád nebyla nesvítící mrtvola, je potřeba se nejen krýt, ale i pořád krčit. To s sebou ale nese nepříjemnou námahu na stehenní svaly, které se rychle začaly ozývat. Po deseti minut8ch u6 jsem se prakticky nemohl pohybovat a s koncem hry jsem byl naprosto zpocený. Bohužel, v zařízení není žádná sprcha, tak jsem musel vzít zavděk jen svým ručníkem, který jsem si s sebou vzal.

Po půl hodině jsme se vydýchali a dali si ještě jednu hru, se stejným výsledkem, opět jsme vylézali úplně propocení. Pozitivní na lasertagu je ale to, že druhý den bolí jen nohy a nikoliv boule, jak je tomu v případě paintballu. Jde o arkádu, ale zároveň i docela zábavu, větší, než jsem čekal a odmítám tvrzení, že to je jen pro holky. A maxlasergame arena je rozhodně jedno ze zařízení, kam bych si znovu přišel zahrát. Na konci každé hry navíc dostanete přehledný list, ve kterém se můžete dočíst, jak se vám dařilo, kdo byl váš oblíbený terč a koho jste byl terč vy a jak celá hra nakonec dopadla.

sobota 6. září 2014

Nejdražší toaleta v životě, aneb veřejné záchody v Praze

Nedávno jsem o víkendu v centru města začal pociťovat náhlou potřebu, kterou jistě každý zná. Nacházel jsem se v tu dobu v blízkosti stanice metra Můstek, byl jsem tedy relativně v klidu. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem zjistil, že záchodky v dolním vestibulu nefungují. Prošel jsem přes stanici do horního vestibulu a byl překvapen ještě víc. Ani horní záchodky nebyly v provozu. Postupně jsem začal zrychlovat a zachvátila mě lehká panika, kde sakra v centru Prahy najdu záchodky? A proč se spolu s uzavřením dolní části Václaváku nezbudovaly veřejné toalety?

Polovyběhl jsem eskalátory a zaujaly mě stromečky lemující ulici, tak hluboko snad nebudu muset klesnout. Přede mnou se objevilo velké logo Starbucks, záchrana. Vešel jsem a minul 3 vybírající si zákazníky, velká cedule WC mě zavedla do prvního patra. V něm, zcela opuštěném, byly v rohu dveře hrdě nesoucí nápis WC. Jenže vedle nich tlačítkový zámek s kódem, který jsem samozřejmě neznal. Na hledání na internetu jsem v tu chvíli opravdu neměl síly, sešel jsem po schodech dolů a vybral si tu nejlevnější věc, kterou ve Starbucks mají a jsem ochoten ji vypít – malý čaj. Jenže zákazník přede mnou se pořád nemohl rozhodnout nad tím, jestli si dá dortík, nebo muffin. Před očima se mi odehrávala scéna, při níž jsem mu ustřelil hlavu brokovnicí. Bože, tak už si sakra vyber…

Konečně došla řada na mě. V tu chvíli už jsem měl na čele studený pot a začínal jsem se zábavně kroutit. “Malý černý čaj s sebou prosím. A jaký je kód na záchody?”, vyhrkl jsem, v ruce připravenou stokorunu. Prodavač se na mě pobaveně podíval a začal pomalu vybírat kelímek a hledat čaj. “A chcete ho s mlékem, medem a jánevímčímještě?”, zeptal se s úsměvem. “Nechci ho vůbec, potřebuju jenom kód na záchod a jestli ho nedostanu, tak ty dveře asi vykopnu.”, nabízela se odpověď. Místo toho jsem jen rychle vyhrkl: “S ničím a potřeboval bych ten kód.”. “Ten bude na účtence, buďte v klidu.”, přišla odpověď. Klid byl v tu chvíli ale to poslední, na co jsem myslel. Možná po šumících Niagarských vodopádech.

Nekonečné vteřiny se vlekly, než jsem konečně dostal účet na pětapadesát korun, dostal jsem drobné a božskou účtenku. “Vyzvednu si čaj po cestě zpět”, hrkl jsem při skoku na třetí schod vedoucí ke spáse. Po čtyřech dalších jsem byl v patře a začal zadávat kód. 8050… Nic, červené světlo oznámilo, že mám smůlu. Proooč? Zkusil jsem zadat kód znovu s křížkem na konci. 8050# a dveře cvakly. Bylo to jako v tom vtipu, ten nejlepší pocit na světě. Sešel jsem pomalu po schodech, vzal si svůj čaj a rozloučil jsem se. Asi se stanu předmětem zábavných historek pro měsíc září, ale vzhledem k takřka neexistenci veřejných záchodků v Praze nebudu poslední.

Blíží se komunální volby, rozšíření počtu záchodků v Praze jsem v žádném programu strany nezahlédl. Jinak zpátky k tomu čaji, byl docela dobrý, jen klasicky naprosto vařící, ale asi poprvé v životě jsem se při pití z kelímku neopařil.

neděle 31. srpna 2014

We Run Prague 2014

Před cca čtyřmi měsíci jsem se rozhodl, že se přihlásím na desetikilometrový závod Prahou. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že takové běhy jsou dva, jeden od Nike a druhý od Birellu :) Zvolil jsem dle peněženky ten levnější a začal pozvolna trénovat. Běžecké boty, které jsem si koupil loni v srpnu, byly skoro netknuté, ale závod, to byla ta správná motivace.

První běhy okolo Hostivařské přehrady byly docela tuhé, navíc jsem úplně neuměl ovládat hodinky od Garmina – Fenixy. Při druhém běhu jsem si vyzkoušel desítku nanečisto a ustavil tak svůj osobák – 55:20. To bylo před necelými třemi měsíci. Přečetl jsem si pár článků, mluvil s několika kamarády a pořídil si čínský měřič tepu CooSpo. Nemohl jsem se dočkat, až dojde a budu ho moci vyzkoušet. Po čtrnácti dnech běhání jsem zkusil orientačně desítku znovu, ale ouha, čas jen tak tak podlezl hodinu. Bolest kolen mi navíc naznačovala, že bych měl zvolnit.

Začal jsem běhat kratší úseky, ale zato 5x týdně a kolena si přestaly stěžovat. Pak přišel měřák, další hranice v mém běžeckém životě. Po zesynchronizování s hodinkami jsem vyběhl v deset večer na Chodově, jen abych ho mohl vyzkoušet. Oběhl jsem Chodovskou tvrz, minul pár opilců vracejících se s hospody a nedočkavě uploadoval data do Garmin Connectu. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem zjistil, že má tepovka je astronomická. Další tréninky jsem tak pracoval na tom, abych moc nepřelézal 160 a většinou tak běhal okolo 6 minut na kilometr.

Jak se ale start závodu blížil, pomalu jsem zrychloval, tep se moc nezvedal a najednou jsem bez problémů uběhl i 15 kilometrů. A šlo by to i dál, kdyby slunce nezapadalo tak brzy. Negativní na tom všem bylo, že jsem začal hubnout. Většina čtenářů si teď asi myslí, že jsem naprostý blázen, ale když jsem před běháním na svých 183cm měl 74kg, rozhodně to nebylo moc. Každopádně jsem se dostal i k 68 :( Upravil jsem jídelníček, abych pokles váhy zastavil a běhal dál. Den před závodem jsem se už jen lehce vyklusal a zaokrouhlil tak počet naběhaných kilometrů za dva a půl měsíce na 300.

Vyspával jsem dlouho, pořádný spánek je základem úspěchu. V deset hodin mě napadlo napsat známému, který taky občas běhá, jestli náhodou taky nejde. Rozespalým hlasem mi do telefonu potvrdil, že jde a já se pak už jen naládoval těstovinami, po obědě další dvě hodiny prospal a vyrazil na start.

Proč organizátoři vymysleli, že startující musí být na místě dvě hodiny před startem, mi zůstává záhadou. Odevzdali jsme batohy do dodávek TNT, našli záchody a pak jen posedávali na obrubnících a vyčkávali startovního času. Čas se neskutečně vlekl, zpestření občas poskytli divně křepčící lidé, kteří se rozcvičovali, dobré hlášky na zádech závodníků a vůbec nejlepší byl pohled na běžce, kterak močí na předvolební billboard jedné nejmenované politické strany.

Tři, dva, jedna, tradá… Start je tu a nic. Vpředu už se dávno běží a my vzadu máme smůlu. Za 90 sekund se nám ale na start podařilo dojít a začali jsme drže tempo 5 minut na kilometr, což byl stanovený cíl. Koridor se různě klikatil, často se někdo pletl pod nohy a tak jsme legračně davem kličkovali kupředu. U Vyšehradského tunelu došlo k menší tlačenici, lidí bylo o něco málo víc, než byla jeho kapacita, ale za chvíli se zase běželo dál. Další menší komplikace nastala u Tančícího domu a pak u Národního divadla. Podběh okolo podzemních garáží nám dal nadýchat trochu čerstvých zplodin a následný kopeček s levopravotočivou zatáčkou zase prověřil fyzičku, někteří už začali tuhnout. Krátce předtím občerstvovačka na 5km s vodní sprškou. Pochopil jsem, proč mi kamarád říkal, že se stejně nedá moc pít. V běhu jsem se tou vodou málem zadusil. Zbytek jsem pak na sebe prostě vychrstl.

Dav běží stále dál, kolem Karlova mostu, u Rudolfina se točíme k řece, pak na náplavku a ostrou zatáčkou zpět a úzkými uličkami k Prašné bráně. Tepovku jsem už měl u 190 a začal jsem cítit tepající lýtka. Běh po kostkách a proplétání se uličkami bralo hodně sil. Navíc to bylo, jak jsem se následně dověděl z garmina, bylo do kopce :) Ostrá pravá, vnitřek zatáčky se skoro zastavuje, tak volím delší, ale rychlejší trasu vnějškem. Běžíme po Příkopech, kolem davy lidí, za chvíli jsme na Václaváku. Zde musíme vyběhnout skoro do půlky, po levé straně občerstvovačka na 7,5 km a pak hurá dolů na Národní.

Národní je široká, ale zatraceně dlouhá, kousek vpředu vidím balonky vodiče na 50 minut a také bílý balon 8km. S kamarádem se domlouváme, že to zkusíme dát a uvidíme, kolik to na konci ukáže. Sejdeme se až u dodávek. Vyráží prudce vpřed, já opatrně zrychluju, abych nevytuhnul. U Národního divadla do toho ale pořádně šlápnu a v ocásku na mostě dobíhám balonkového vodiče a vodičku. Při zpáteční cestě na břeh se od vodičů definitivně odpoutávám a běžím vstříc 9 km.

Předbíhám mraky lidí, běžím na kraji tramvaje, cítím se jako pták…Po 200 metrech mě ale svaly začnou říkat, že to takhle dál nepůjde, cítím, jak se pomalu kyselí a krok se mi zkracuje. Devátý kilometr je ale za mnou, už jen pět dvoustovek a jsem doma. Seběh na náplavku mi zase dodává sebedůvěru, na bočním chodníčku pouštím nohy a nabírám rychlost. Na náplavce předbíhám další desítky lidí, kteří neodhadli svůj čas a blížím se k cílové pásce, která je ale pořád ještě v dáli. U hospody dochází k další minizácpě, ale pak už je cesta volná. Z posledních sil se snažím přidat, už to moc nejde, ale i tak zabíhám poslední kilometr za 4:11. Probíhám cílem a mám dost. Pořád pokračuju rovně, než si uvědomím, že bych měl zastavit hodinky a ideálně se svalit na zem. Ale to nejde, organizátoři nás správně ženou dál.

V koridoru si beru Rajec, Isostar, banán a energetickou tyčinku a chystám se někde v poklidu zemřít. Jak ale mířím k dodávkám, to nejhorší opadá, puls jde dolů a zase bych mohl běžet. Proplétám se davy a setkávám se s kamarádem, který celý vysmátý hlásí čas 47:25. Předběhl mě na posledních dvou kilometrech o minutu a vteřinu! Převlékneme se do suchého a sledujeme doběh ostatních, ještě zjišťuji, že mám v telefonu oficiální SMSku s časem a síť O2 pěkně kolabuje. V devět večer je oficiální vyhlášení. Nejlepší muž se dostal pod 30 minut, klobouk dolů. Odcházíme, ač afterparty pokračuje, jdeme na Smíchov a pak hurá domů.

Den před během jsem měl strach z davů, klopýtání, strkanic, ale nic moc se nestalo. Organizátoři odvedli dobrý kus práce, papírové jednorázové čipy jsou super, trika se také povedla, jen by to chtělo příště lépe upravit trať tak, aby bylo zatáček a zúžení co nejméně, berou hodně energie a dochází na nich k zácpám. Ale ten pocit, že jste pokořili vysněnou hranici… k nezaplacení.

Tak zas za rok. Díky. #WeRunPrague

úterý 19. srpna 2014

Když délka rozhoduje

Možná vám nadpis přijde trochu vulgární, ale pokud dočtete až do konce, uvidíte, že tomu tak není. V létě jsme byli na tradičním potápěčském výletě v Rakousku. Můj buddy funí jak mašina a to má jeden nepříjemný následek – většinou mu vzduch dojde rychleji, než mě. V Rakousku navíc máme jednu lokalitu, kde je potřeba plavat odhadem 35 minut jedním směrem a stejnou dobu zpět, to vše ve svižnějším tempu. Když jsme letos po 35 minutách otáčeli, měl v lahvi méně, než polovinu. Ten pocit je k nezaplacení. Víte, že to nedáte a budete muset dýchat ze společné automatiky, a když všechno půjde dobře, tak to zvládnete takto zpět. V opačném případě vás čeká potupné plavání na hladině, které je navíc s potápěčskou výstrojí docela namáhavé.

Za pár minut už visel na mém oktopusu, aspoň jsme plavali jen ve třech metrech, abychom spotřebu minimalizovali. Jenže v základní verzi výbavy byl můj oktopus na 60cm hadici, což znamenalo, že jsme se přes dvacet minut vzájemně kopali. Frustrace, otrava a k tomu ještě křeče do nohy, jak jsem se snažil kopat tak, abychom se míjeli. Navíc když jsme doplavali tak jsem zjistil, že nemám záložní baterku, buddy mi jí omylem odepnul, když nahmatával D kroužek, za který by se chytl.

Baterku jsem při mém prvním sólo ponoru našel, ale řekl jsem si, že to takhle dál nejde a krátká hadice je zlo, musím si koupit hadici dlouhou. Po hledání jsem dospěl k tomu, že nepůjdu do nového materiálu miflex, ale do staré dobré klasické hadice. Zpětně si myslím, že jsem se asi bál zbytečně, ale čert to vem. Domů jsem si z obchodu přinesl 210 cm dlouhou žlutou hadici. Každý správný DIR potápěč má dlouhou hadici černou, ale já se ztotožňuji s názorem, že člověk v panice spíš šáhne po tom, co vidí – tj. po žluté hadici.

Podařilo se mi kupodivu docela rychle odmontovat hadici krátkou a nahradit jí hadicí dlouhou. Jen jsem při montáži k prvnímu stupni bojoval s tím, jak moc mám hadici utáhnout. Po napojení na lahev se syčení neozývalo a ani při následném ponoru ze mě bublinky nešly. Snad se při další příhodě, kdy budu potřebovat sdílet svůj vzduch, díky dlouhé hadici už nebudu muset kopat.

neděle 10. srpna 2014

Není máslo jako máslo

IMG_3964Při dnešní návštěvě supermarketu jsem se zastavil u chladícího boxu s másly. Na výběr bylo asi 8 druhů v podstatě ve dvou cenových hladinách. První byla 25 korun a druhá 45. Navíc jsem si všiml ošklivé praxe některé výrobky zmenšit a prodávat jen 200g másla.

Obě másla, která stála 25 korun, byla původem z Polska, másla za 45 pocházela z České republiky. Nakonec jsem si z českých zástupců zvolil máslo z jihočeské Madety, ač farmářská másla vypadala lákavěji. Ani jedno v regálu ovšem nebylo označeno jako máslo čerstvé. Evropská legislativa zná pouze máslo jako máslo, ta česká navíc přidává označení čerstvé pro ty výrobky, které nebyly skladovány a smí se prodávat jen do dvaceti dnů od vyrobení. Je možné ho skladovat při osmi stupních Celsia, nikoliv při nižší teplotě.

Máslo je v České republice takové, jež má dobu trvanlivosti zhruba 35-55 dní a smí se skladovat při chladírenské teplotě, tedy při šesti stupních. A nakonec IMG_3966stolní máslo (dříve zvané také dvojka), je to, které prošlo procesem zmrazení a rozmrazení, než se dostalo do obchodu. V mrazáku vydrží i dva roky. Většinou je už bez chuti a zápachu.

Koupil jsem tedy opět jako v případě mléka vzorek nejlevnějšího a standardního a provedl porovnání. Máslo z Polska nemá žádné informace o složení, jen obsah tuku, který je ale stejný, jako v případě másla českého. To ale nic neznamená, nejdůležitější je samozřejmě chuť a vlastnosti. Když jsem vyndal polské máslo z ledničky, během několika minut jsem ho mohl bez problémů roztírat, což se s máslem z Madety nepovedlo. Stále bylo tvrdé jako beton, tak to má ale být.

Co se týká chuti, taky jsem poznal rozdíl, máslo z Polska je bez chuti a zápachu (naštěstí), to z Madety pěkně voní a chutná jako to, na které si vzpomínám ze svého dětství. Přidejte čerstvý křupavý rohlík a trochu medu a máte výbornou snídani. Test je samozřejmě subjektivní, mohl jsem mít štěstí, ale i smůlu při výběru, ale pokud věnujete chvíli hledání na internetu, podobné závěry udělalo více lidí. Je mi jasné, že jsem objevil něco, co už většina lidí, kteří se o to zajímají, vědí, čili i já budu ode dneška kupovat jen kvalitní české máslo.

sobota 9. srpna 2014

Podporuji české zemědělce

IMG_3954Na dnešním nákupu v jednom jmenovaném řetězci (Interspar) jsem vyslyšel prosby naší vlády o zvýšení spotřeby mléčných výrobků. Jak to dopadlo můžete vidět na obrázku, docela slušná sbírka, ne :) Vydat pár desítek korun navíc za opravdové české potraviny, proč ne, ukažme Rusku, že si zvládneme svoje mléko vypít sami. Naši čelní představitelé varují před dopady sankcí, ale že by šli sami příkladem, to už nikde vidět není. Pokud se hraje o dvě miliardy, pak jde o 400 korun na rok pro každého z 5 milionů pracujících lidí. To je jeden český jogurt týdně!
Co mě u pokladny zarazilo, je cena mléka. Koupil jsem dvě balení toho nejlevnějšího, které jsem v obchodě našel a pak dvě balení od firmy Madeta. Ano, to je ta firma, která je velice známá díky neustálým tahanicím se zemědělci a také díky tomu, že exportují do Ruska. Rozdíl mezi baleními byl neuvěřitelný – 100%. Chápu, že Interspar zřejmě dotuje své vlastní výrobky, aby nalákal zákazníky do svého obchodu a pak je následně oškubal na jiném zboží, ale cenový rozdíl se mi zdá moc velký. Druhé mléko by mělo být dle etikety navíc také z České republiky. V příštím týdnu zkusím obě mléka srovnat a jsem zvědav, které dopadne lépe.
Nakonec mě zklamalo, že na řezaném sýru Niva, který Interspar nabízí, vůbec není napsaný výrobce, prostě jen Niva z Intersparu. Tak doufám, že jsem si nekoupil nějaký zahraniční sýr, snahou bylo koupit něco málo z vrácených kamionů pro Rusko.

sobota 2. srpna 2014

ČMSS loví zaměstnance mezi klienty

cmss[1]Před několika měsíci mi přišel zajímavý dopis, který mne zaujal tak, že skončil na důležité hromadě “ještě se k tomu někdy vrátím”. No a ten čas nadešel právě dnes :)

V dopise regionální manažer ČMSS obsáhle popisuje, jak je středočeský kraj úspěšný a ČMSS zde má mnoho klientů. Externí síť spolupracovníků je ale potřeba neustále zkvalitňovat, takže by byli rádi, kdyby byla ještě profesionálnější a kvalifikovanější. I z toho důvodu mi byl zaslán tento dopis, protože jsem byl vyhodnocen jako potenciálně zajímavý kandidát. Zajímalo by mě, jestli bych tento dopis dostal i tehdy, kdybych měl na smlouvě o stavebním spoření svůj titul. Je dnes vzdělání na určitých pozicích překážkou, či nikoliv?

Tato forma oslovení mi přišla poměrně originální, na konci je nezávazná nabídka na schůzku a možné formy spolupráce, jen mě trochu děsí možnost vytěžení klientského kmene pro účely získávání zaměstnanců. Bohužel si už nevzpomínám, jaký přesně souhlas jsem ČMSS se zpracováním svých osobních údajů podepsal, ale pátrat po tom se mi také nechce. Snad jen kdyby přišel další dopis :)

del.icio.us Tags: ,,

neděle 27. července 2014

Nekompromisní řešení bankovní bezpečnosti

V polovině června jsme s mým dědou načali téma bankovní bezpečnosti. Celé to začalo vcelku nevinně, když se mě ptal, co je to vlastně ten malware, jak se o něm všude píše. Bylo po obědě, seděli jsme na lehátkách a pozorovali rej ptactva na zahradě. Začal jsem vysvětlovat, kde je zakopaný pes, útočníci spoléhají na důvěru lidí a někdy nepotřebují ani tu. Internet je prolezlý všemožnou havětí a pokud se objeví nějaká pěkná zranitelnost, tak se není problém nakazit i pouhou návštěvou většího zpravodajského serveru.

“Co ale s tím?”, dostal jsem záludnou otázku. Samozřejmě, není univerzální odpověď. Někde se banky vrhly na prevenci, někde na důsledný monitoring, někde obě varianty kombinují. Kdo by řešení našel, stane se velice úspěšným. Útočníci ale nejsou žádní nazdárkové a také do svého byznysu investují – kupují si lepší stroje, zaměstnávají desítky lidí, cynicky řečeno, jde prostě o podnikání, jako jakékoliv jiné. Kdo zná Terryho Pratchetta a jeho Cech vrahů a zlodějů, pochopí.

Výsledkem naší tehdejší diskuze bylo, že není dobré klikat na podezřelé přílohy, navštěvovat pochybné stránky a pokud nějaká stránka chce zadat údaje, které předtím nechtěla, nebo vypadá trochu jinak, tak to hned hlásit. Vypůjčím si zde heslo z jiné kampaně: Nemyslíš – zaplatíš.

Po několika dnech mi děda večer volal: “Potřeboval bych notebook, relativně malý, ale abych na něj viděl. Výkonný, abych si na něm mohl psát dokumenty a excely a ani nemusí vydržet moc na baterky, ale občas ho budu přenášet.”. Trh s počítači delší dobu nesleduji, takže se ze zdánlivě jednoduchého úkolu stal docela oříšek. Po třech téměř bezesných nocích se mi podařilo najít optimální stroj s rozumnou konstrukcí, výkonem, váhou tak akorát a velkým tak, aby na něj bylo vidět.

“Kup, co uznáš za vhodné”, slyšel jsem v telefonu, když jsem chtěl objednávku potvrdit a naivně jsem čekal úžasné výkřiky, jak skvěle jsem vybral. Vzal jsem platební kartu a odjel do Háje (nikoliv háje, ale asi spíš Hájů, jen to nezní tak dobře), kde jsem v Czechcomputer vyzvedl objednávku. Doma jsem jej důkladně prohlédl (vybral jsem opravdu dobře), připravil počítač dle instrukcí a následující víkend ho předal.

Zní to všechno jako poměrně nevinná historka s plytkým obsahem, nebýt jednoho faktu, který jsem zamlčel. Nejdůležitějším z požadavků, které děda na notebook měl bylo, že má mít zablokovanou jakoukoliv komunikaci ven, mimo jasně definovaných IP adres serverů internetového bankovnictví, má mít odstraněné ovladače na bluetooth i wifi a k internetu ho bude připojovat kabelem jen tehdy, když bude chtít do banky. Do tohoto počítače bude vkládat jen flashky, které se předtím zformátují a nahrají se na ně čisté textové soubory s daty, které je třeba přenést. Celý počítač bude šifrovaný Truecryptem, aby se v případě ztráty nic nestalo. Většinu času bude počítač totálně odpojený od jakéhokoliv vnějšího světa.

Děda to samozřejmě takhle přesně neřekl, ale když své požadavky popisoval, tak jsem měl smíšené pocity. Na jednu stranu jde o zabezpečení na nejvyšší úrovni, na straně druhé má stejně drobné trhlinky. Hlavně co se týká aktualizací, flashek a možnosti únosu spojení do banky. Jde o poměrně nákladné řešení, protože potřebujete k přístupu do banky zvláštní počítač, ale pokud si vezmete větší firmu, která pracuje s miliony korun na svém účtu, vážně by se jí nevyplatilo investovat 10 000 kč do jednoho separátního počítače? Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to přijde jako dost dobrý nápad, kritici zde samozřejmě mohou namítnout, že se Stuxnet také dostal do izolované sítě. Nicméně principy oddělených sítí fungují v mnoha institucích a případech všude po světě, proč to tedy neaplikovat i na internetové bankovnictví. Mít dva účty, jeden na hraní s omezeným množstvím peněz a přístupem odkudkoliv a pak větší, se spořícím účtem, přístupem k brokerovi, přístupem ke stavebnímu spoření, pojistkám a dalším věcem, které v každodenním životě nepotřebujeme, ale jsou kritické a jejich ztráta by bolela.

Tak co vy na to?

Pozn.aut.: Můj děda je průměrný český důchodce (75+), který má rád elektronické hračky, nejde tedy o žádného mafiána, ač by výše uvedená opaření k podobnému zařazení mohla svádět.

pondělí 16. června 2014

Pražská muzejní noc 2014

Letos jsem se po třech letech rozhodl tuto událost nezmeškat. Plán byl poměrně jednoduchý – začít v Národní galerii, přesunout se na Staroměstské náměstí, kde je palác Kinských, no a nakonec přejít na Václavské náměstí do nové budovy Národního muzea.

V 19 hodin, kdy akce začínala, jsem byl před Národní galerií, kde byl malý hlouček lidí, odhadem 50. S otevřením dveří se nahrnuli dovnitř a rozpustili se ve velkých prostorách budovy. Mým cílem bylo 3 patro, kde je výstava Francouzských mistrů, kterou z velké části nechal zakoupit T.G.M. v roce 1923. Dále byla na patře výstava českých umělců – Špála, Zrzavý, Čapek, Fila, Kupka. Prohlídka trvala asi hodinu a tak bylo dalším cílem Staroměstské náměstí.

Bohužel, stejně jako před třemi roky, byl palác Kinských beznadějně nacpaný, fronta se táhla až za památník mistra Jana Husa, čekání tedy nepřipadalo v úvahu. To samé se bohužel opakovalo i na Václavském náměstí u Nové budovy Národního muzea, zde snad byla fronta ještě větší. No ale kam dál? Vzpomněl jsem si, že na Karlově náměstí je otevřena nová radnice s věží. Po hezké procházce krásným večerem mi zjištění, že i tam je fronta, nezkazilo náladu. Už mě napadal ale jen jeden poslední bod, kde by nemuselo být plno – Vyšehrad.

Odhad byl správný, šlapat na kopec se nikomu nechtělo a tak na Vyšehradě bylo takřka liduprázdno. Nenápadný vstup do kasemat strážila paní, která vybírala symbolickou korunu vstupného. Po průchodu asi 300 metrů dlouhou chodbou se vyjde do velké místnosti, ve které jsou originální sochy z Karlova mostu. Atmosféra v místnosti byla úžasná, jen vzduch byl o něco chladnější, než by se mi líbilo. Cestou zpátky jsem minul velkou skupinku lidí mířících do kasemat, takže to bylo asi štěstí.

Nevím, proč lidé chodí do muzeí jen tehdy, pokud jsou zadarmo. Podobnou zkušenost mám i s Národním muzeem :( Muzejní noc je možná pěkná akce, ale spíš pro mládež, které nevadí čekat dlouhé hodiny v nekonečných frontách, ale já už jsem z toho vyrostl. Vhodnou strategií je vybrat si pouze jedno muzeum a být před ním o něco dříve, než se fronta protáhne, anebo si s sebou vezměte židličku ;)

neděle 25. května 2014

Botanická zahrada Univerzity Karlovy

Předpověď počasí předpovídala velice slunečný den, teplota až ke třiceti stupňům, jasno. Kam se v centru před horkem schovat? Co třeba malá botanická zahrada nedaleko Karlova náměstí? Na Albertově u Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy stojí malý nenápadný vchod do nevelkého areálu univerzitní zahrady.

Součástí zahrady je venkovní i vnitřní expozice, vstup do té venkovní je zcela zdarma, za skleník se platí 55 korun za osobu. Skleníky nejsou rozhodně tak velké, jako ve velké pražské botanické, ale i tak je toho k vidění docela dost. Jihoamerický pavilon je plný kaktusů a dalších zvláštních rostlin, ve vstupním skleníku je spousta papoušků a pak je tu velký skleník s jezírkem, u kterého jsou banánovníky a další tropické rostliny. Celkově jsem ale čekal mnohem větší skleník :(

Venkovní expozice je řešena terasovitě, v asi 5 úrovních, přičemž projití všech zabere minimálně půl hodiny. Jsou k vidění běžné rostliny, až po lekníny v kádích, nebo exotické rostliny vytažené ze skleníků v květináčích. Nános sněhu by pro mnohé z nich byl smrtelný.

Pokud budete mít cestu kolem, určitě se vyplatí zajít do klidné zahradní venkovní expozice, posedět na lavičce a sledovat cvrkot lidí kolem.

sobota 24. května 2014

Reynek – výstava ve Valdštejnské jízdárně

Minulý týden jsem se konečně dostal na výstavu, jejíž promo se nedá přehlédnout. Všude billboardy, plakáty v metru i na zastávkách, poutače jsou dokonce i v Brně ! Génius, který měl být zapomenut, Bohuslav Reynek.

Narodil se v roce 1892 v malé vesničce Petrkov, o které pravděpodobně nikdo z vás nikdy neslyšel. Já také ne, až na výstavě. Je to ale hodně důležitá vesnice v životě našeho umělce, celý život byl Petrkovem inspirován a ovlivněn. V Petrkově měli Reynkovi farmu, na které hospodařili, během druhé světové války je vyhnali Němci, což Reynek těžce nesl. Po válce navíc statek zabavili komunisté a v roce 1971Reynek umírá,kde jinde, než v Petrkově. Mimo grafiky se zabýval i psaním básní a překladem.

Od výstavy jsem čekal, i díky spoustě pochvalných recenzí, hodně, proto jsem vystál i docela dlouhou frontu, která okolo 15 hodiny v sobotu na výstavu byla. Později jsem zjistil, že to je tím, že v 15 hodin proběhla komentovaná prohlídka, o několik desítek minut již fronta zmizela.

Po vstupu do místnosti si určitě všichni všimnou přítmí, které dodává výstavě trochu pochmurnou atmosféru. Druhou věcí je podivné bludiště, které je ve výstavní síni postaveno. Projít výstavu tak, abyste vše viděli a nenachodili kilometry, je umění. Třetí a poslední věc jsou malé grafiky. Reynek všechno dělal malé, jeho grafiky mají rozměry cca 5x10 cm. Během výstavy očekávejte běžné nešvary – křičící děti, zvonící mobily a já měl navíc komentovanou prohlídku, která vždy ucpala průchody, zacláněla u obrazů a celkově byla prostě otravná. Věci, které paní říkala, jsou lehce dohledatelné na internetu a před výstavou by si je měl každý najít, aby byl v obraze. Domácí úkoly se dělat musí.

Z díla Reynka mi přišlo, že měl těžký život plný depresí. Zabývá se až bukolickými motivy, případně biblickými, například nemá jedinou grafiku týkající se války. Jeho grafiky jsou tak malé, že si musíte vzít lupu, abyste viděli každý malý detail, který do nich vložil. Když to spojíme s tím, že se po světě toulá spousta padělků, není to rozhodně věc, kterou bych si chtěl koupit. Reynkova specialita totiž byla dělat jen několik málo tisků, třeba 5, čímž má každý větší cenu.

výstavu jsem prošel za necelou hodinu, u pokladny dokonce dostal 10% slevu na Opencard. Snad budu mít příště lepší ruku při výběru, z této výstavy jsem byl zklamán :(

čtvrtek 1. května 2014

Stalinův památník na Letné, stojí to za to?

IMG_3552Dnes začal den otevřených dveří v bývalém Stalinově památníku na Letné. Několik let chodím kolem prorezlých dveří, které byly nedávno opraveny a natřeny, a bádám, co za nimi je. Předevčírem jsem nemohl nezaregistrovat malou kampaň vítající zájemce na otevřené prostory pod metronomem. Vyšlo i několik zajímavých článků, díky nimž jsem se dozvěděl, že spousta lidí okolo památníku spáchala sebevraždu, architekt ho vlastně ani nechtěl postavit atd.

IMG_3553Když něco Češi dělají, tak to dělají mnohem větší, přísnější, nápaditější, než by museli. Je to tak s nařízeními z EU, bylo to tak i dříve, jsme od přírody papežštější, než papež. Takže naše sousoší Stalina muselo být velké, velkolepé, monumentální, úchvatné. Zkrátka největší na světě. Následkem toho byl Josif tak strašně těžký, že se stavitelé báli, aby jim neskočil do Vltavy. Masivní podkladová železobetonová konstrukce ale obavy rozehnala. Památník se stavěl šest let, stál okolo 140 milionu korun a odměna za sousoší byla necelý milion. Na tehdejší dobu neuvěřitelné peníze. Hlavnímu sochaři Švecovi pomáhalo až 22 kameníků.IMG_3555

Aby toho nebylo málo, Stalin se památníku nedožil a tak se v roce 1962 muselo začít bourat. Bourací práce nebyly snadné, sousoší se odstřelovalo složitě a Stalinovu hlavu museli likvidovat jeřábem. Prostě legrace.

Ráno jsem vstával trochu pozdě, takže jsem se k památníku dostal až v 1141. Přivítala mě docela velká fronta, kterou jsem odhadoval na 90 minut. Za mnou stál mladý pár, kde kluk začal panikařit a přesvědčovat, že čekat nebude, a že se na to může vykašlat. I přesvědčil a odešli, kéž by se to stalo i ve frontě předemnou. Po dvaceti minutách jsem zjistil, že frontu lidé stojí okolo dvou hodin, za tu dobu jsme se moc nepohnuli.

IMG_3562Začalo krápat. Lidé vytáhli deštníky a já, stojící jen v letní košili, jsem se začal proklínat. Ale když vydržím ve studené vodě, proč bych nevydržel na dešti. Někteří turisté frontu začali opouštět, hurá. Bohužel, uprostřed fronty, zhruba po hodině čekání, byla výstava, která byla zakryta stříškou. Lidé byli tedy většinou schovaní a morálka jim neklesala. Po téměř dvou hodinách jsem byl téměř u vchodu, dovnitř pouští skupinky po 15 lidech, jsou 4 průvodci a tak je hodinová kapacita okolo 130 lidí. Šokující bylo, že se nikdo nesnažil předbíhat.

Konečně, po dvou hodinách a deseti minutách konečně procházím branou, beru si helmu a vidím spoustu železobetonových sloupů, prorezlý strop s krápníčky a sutiny na podlaze. Nehostinné místo. Výklad je zhruba v obsahu, který jsem si přečetl na internetu, respektive je ještě o kus chudší. Za dvacet minut jsme u východu, kde právě začíná bouřit a krápat. Zpětně zhodnoceno, ztráta času :( Přikládám fotky, abyste si mohli udělat svůj názor sami.

Jeden ze zdrojů:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Stalin%C5%AFv_pomn%C3%ADk

IMG_3571

neděle 23. března 2014

Samsung Kies nestartuje

Nedávno jsem místo starší, nicméně pořád funkční, Nokie E52 dostal nový služební telefon – Samsung S4 mini. To, že jde pro mě o neuvěřitelný zážitek, protože jsem nečekal, jak moc se úroveň nových telefonů posunula, bych tady mohl psát dlouze, o tom ale jindy. S čím jsem od začátku bojoval, bylo připojení k počítači. Po připojení k počítači se totiž přístroj hlásí jako podivné multimediální zařízení, na jehož vnitřní úložiště se není možné dostat. Respektive velice nepravidelně – občas se obsah přístroje ukáže, občas ne. Co načtení ovlivňuje, jsem bohužel neodhalil.

Samsung pro připojení telefonů k počítači používá aplikaci Kies, kterou jsem si z webových stránek nainstaloval. Žel po startu se ozval Windows zvuk chyba a nahrávání aplikace pořád točilo stavovým kolečkem. Po restartu telefonu i Windows se mi nainstalovaly nové aktualizace a upgrady ovladačů, bohužel bez většího úspěchu. Po chvíli hledání hesel “kies crash” a podobných, jsem ale řešení nalezl. Postup je poměrně jednoduchý:

1. Přepněte se do adresáře, kde máte Kies nainstalovaný: (C:\Program Files\Samsung)
2. Vyhledejte soubory s maskou (*.config) , které obsahují text: useLegacyV2RuntimeActivationPolicy
3. Zeditujte následující část kódu:
<startup useLegacyV2RuntimeActivationPolicy="true">
        <supportedRuntime version="v4.0" />
        <supportedRuntime version="v2.0.50727" />
</startup>
4. Odstraňte tlustě označený řádek tak, aby výsledek vypadal takto:
<startup useLegacyV2RuntimeActivationPolicy="true">
        <supportedRuntime version="v2.0.50727" />
</startup>

Po těchto úpravách už Kies bez problémů startuje.

pondělí 10. března 2014

Kauza Karlínská kasárna s využitím veřejných dat

Jedním z prvních kroků nového ministra obrany p. Stropnického bylo zaražení prodeje Karlínských kasárna. Vítězná cena byla 589 500 000 kč, do výběrového řízení se přihlásily tři firmy a rozptyl nejmenší a největší ceny byl osm milionů korun, tj. lehce přes procento. Zvláštní shoda náhod, nebo manipulace s výběrovým řízením?

Zrekapitulujme si situaci – řízení se účastnily tyto firmy:

  • Griva Art a.s.
  • Castullus s.r.o.
  • Netal a.s.

 

Pokud budu citovat ihned.cz, tak:

Tykačová ale sdělila, že společnost Griva Art není s firmou Castullus majetkově, ani jakkoli jinak propojena.

E15 píše:

[Griva Art] Ta je však podle Stropnického majetkově propojena s druhou společností Castullus.Více na: http://zpravy.e15.cz/byznys/reality-a-stavebnictvi/stropnicky-zastavil-prodej-karlinskych-kasaren-tykacove-manzelce-1060437#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

Parlamentní listy:

Ministerstvo nabízelo kasárna za minimálně 581 milionů. Griva Art nabídla o zhruba devět milionů víc. Jak zjistil deník Aktuálně.cz, vítěznou firmu zakládala stejná společnost Arta, která je zároveň vlastníkem druhého účastníka soutěže, firmy Natal.

Situace je tedy ve sdělovacích prostředcích docela složitá a není jasné, kdo koho vlastně spoluvlastní či ovládá. Použil jsem vizualizační produkt SVAT (www.nfgsvat.com), který umí použít data z obchodního rejstříku, a načetl všechny zúčastněné firmy. Vyšlo zhruba toto:

tykac_kasarna_1

Na obrázku je vidět, že v obchodním rejstříku vidíme několik možných vazeb mezi firmami Netal a Griva Art. Jde ale i o historické záznamy, které již nemusí být relevantní. Firma Catullus nemá dle obchodního rejstříku žádnou vazbu na ostatní účastníky. Časovou platnost jsem omezil na data novější než červen 2012.

tykac_kasarna_3

I zde je pořád vidět určitá vazba mezi firmami. Pokud máme podezření na manipulaci s výběrovým řízením a spojení existovalo v červnu 2012, můžeme se důvodně domnívat, že nějaké vazby stále existují. Toto rozhodně nestačí pro soudní řízení, ale pro první rychlý náhled, jestli má cenu pátrat dále, jsou tato data rozhodně dostatečná. Celé pátrání budou vyšetřovatelům komplikovat akcie vlastněné zahraničními firmami, ale kdo ví, třeba opravdu jde jen o úžasnou náhodu. Ať tak, či tak, výběrové řízení je zrušené a kasárna se zatím prodávat nebudou.

Nakonec se divím ještě jedné věci – jak je možné, že stát obchoduje s firmami, které nemají zveřejněny výsledky hospodaření za poslední roky? Jediná firma Netal tyto informace poctivě zveřejňuje, zbylé dvě se vystavují možnosti postihu.

neděle 9. března 2014

Nová inovace na poli malware

Nedávno byla zachycena nová verze malwaru ZeuS, který se snaží, jak jinak, vyluxovat přes internetová bankovnictví účty nevinných obětí. Tvůrci přidali opět něco nového, technickými detaily čtenáře nechci obtěžovat, ale přibyla jedna docela zajímavá věc.

Tou je zahrnutí webové stránky Trusteer do míst, z kterých autoři infikují Váš mobilní telefon. Jak to celé funguje, jsem popsal už dříve, ale ve zkratce: Dojde k napadení počítače, ten se stane součástí botnetu a čeká na příkazy “shora”. Útočník poté pošle příkazy, co dál, mj. jaké stránky se mají upravit a jakým způsobem. Poslední výkřik módy je pokus o infikování telefonu, stránky se proto upravují tak, aby donutili uživatele k zadání telefonního čísla. To se přesně děje i v případě Trusteeru, jak ukazují následující screenshoty:

Normální stránka:

02-03-2014 19-21-08[1]

Napadený počítač:

02-03-2014 18-58-56[1]

Následně už útočníkovi stačí jen nastavit na mobilním zařízení automatické přesměrování SMS a zadá platbu. SMS přijde na jeho telefon, následně převod potvrdí a je vymalováno…

Proč jde o inovaci? Trusteer je jeden z produktů zabezpečení koncového bodu, který se stará o to, aby nedošlo k napadení telefonu. Představte si ale situaci, kdy Vaše banka zavede toto ověření a pošle Vám email s adresou, z které si stáhnete program pro lepší zabezpečení Vašeho telefonu. Jenže Vy už budete mít zavirovaný počítač a do svého telefonu si nevědomky nahrajete vir pro přesměrování ověřovacích SMSek. Tomu říkám ironie…

Co doporučit?

Podívejte se do archivu Google, jak stránka vypadala v nedávné době a pokud se liší, žádné údaje nezadávejte a kontaktujte Vaši banku.

 

Seznam webů napadaných ZeuS 1.1.3.4:

http*://*netbanking.sparkasse.at/hilfe/sicherheit*
https://*banking.berliner-bank.de/trxm*
https://*banking.co.at*
https://*commerzbank.de*
https://*commerzbanking.de*
https://*meine.deutsche-bank.de/trxm/db*
https://*meine.norisbank.de/trxm/noris*
https://banking.postbank.de/rai*
https://banking.sparda.de*
https://finanzportal.fiducia.de*
https://netbanking.sparkasse.at/*
https://netbanking.sparkasse.at/casserver/login*
https://netbanking.sparkasse.at/sPortal/*
https://online-*.unicredit.it/*
https://online.bankaustria.at*
https://*commerzbank.de*
https://*commerzbanking.de*
https://*meine.deutsche-bank.de/trxm/db*
https://*meine.norisbank.de/trxm/noris*
https://www.trusteer.com/ProtectYourMoney*

Zdroj: http://www.xylibox.com/

úterý 11. února 2014

Kam kráčí elektronické bankovnictví?

V posledních dvou letech lze pozorovat nárůst útoků na internetová bankovnictví po celém světě. Vektory útoků i jejich dokonalost se pomalu ale jistě zdokonalují a čím dál tím více personalizují. Banky se snaží nedávat tento problém moc najevo, protože by to mohlo v očích veřejnosti poškodit to nejcennější, co mají, jejich důvěryhodnost. Celý trh tak řeší zásadní problém – jak zabránit útočníkům obelhat klienty a na jejich úkor se obohatit. SMS kanál je s příchodem úžasně chytrých smartphonů naprosto kompromitován a nelze ho považovat za spolehlivý. Některé banky dokonce blokují přístup do svých internetových bankovnictví z mobilních zařízení. Co se totiž asi stane, pokud se nakažené zařízení napojí na stránky bankovnictví, provede platbu, přijme tajně zaslanou SMS a kód z ní potvrdí?

Co lze ale v této oblasti nabídnout? Kalkulačky na transakce zůstaly v minulém století, dnes již toto řešení žádní zákazníci nepřijmou. Komu by se chtělo zdlouhavě ťukat transakce… Jaké jsou ale další možnosti, kde hledat ten svatý grál v autorizaci plateb? Dlouho jsem si říkal, že možnost není, útočníci mají navrch a není s tím možné nic moc dělat. Tokeny jsou pro management moc drahé a jinou metodu lze napadnout. Tento víkend se ale situace změnila, na konferenci NMI jsem dostal zajímavý nápad.

Máme-li tu BYOD – Bring Your Own Device, proč bychom tu nemohli mít BYOT – Bring Your Own Token? Je totiž také v zájmu uživatelů, aby byli partnerem své bance při zabezpečení, ale ta jim za tuto službu musí samozřejmě oplátkou něco nabídnout. Začněme třeba tím nejtěžším – to sice tím, že si banky ujasní mezi sebou standardy tak, aby nebylo potřeba kupovat při přechodu od jedné banky k druhé nový token. Uživatel by jen přehrál certifikáty a fungoval by dál. Dalším vstřícným krokem by mohla být sleva na poplatcích, třeba ve výši ceny tokenu.

Co by měl takový token umět, aby si ho chtěl uživatel koupit? Určitě by měl mít Bluetooth. Co nemá Bluetooth, není cool a jakoby nebylo. Dalším bonusem může být NFC, které se plíživě rozšiřuje v zařízeních kolem nás. Posledním must-have technologickým požadavkem by měl být USB port – když dojde baterie, nebo prostě jen nemáte žádnou bluetooth-NFC čtečku, použijete USB, které má dnes i můj vysavač. Token do něj vložíte a jednoduše si konto vyluxujete.

Ale vážně, posledním a nejdůležitějším prvkem celého tokenu je magické tlačítko. Proč magické? Tímto tlačítkem a jen ním se token přiměje k tomu, aby poslal informaci o autorizaci. Hlavním důvodem jsou různé remote útoky, které čekají na zapomenutou kartu s certifikáty ve čtečce. Tlačítko je elegantní a levná varianta, jak tento útok znemožnit. Vítaným doplňkem tokenu by byla čtečka mikro SIM karet s certifikáty, nebo čtečka otisků prstů, čímž by se vlastně z dvoufaktorové autentizace stala rovnou třífaktorová.

Kolik by ale tento token musel stát, aby si ho lidé pořídili? Z mého pohledu je 1000 kč hranice pro rozhodnutí. Pokud by mi token nabídl bezpečný přístup do banky, možnost přihlášení do počítače, držel by mé certifikáty k serverům a nabídl třeba i nějaké zajímavé služby navíc, uvažoval bych i o 1500 kč. Obávám se ale, že to je cena, na kterou se uvedený token nikdy nedostane, ač jsem si našel několik zajímavých – odkazy jsou pod článkem. Navíc jsem trochu fanda do nových technologií, většina populace bude mít finanční práh výrazně níže.

Firma Inmite se na konci loňského roku pochlubila svým tokenem Airbond, který by měl být za zajímavou cenu, bohužel však má ze všeho výše uvedeného jen Bluetooth. To je sice cool, ale použití to velice omezuje a to je škoda. Třeba se k nim má myšlenka dostane a ještě svůj pohled na věc přehodnotí a dočkáme se skutečně použitelného zařízení. Vycházím z veřejně dostupných informací o tom, jak přívěsek bude fungovat, tedy že bude zajišťovat bezpečné přihlášení do mobilního bankovnictví.

Když už jsem v tom kopání do firem, jsem velice zvědav na to, co vypadne z renomovaných konzultačních firem z velké čtyřky, které se v současné době podílí na projektech hledání grálu, promiňte, autorizačního mechanismu pro přímé kanály, ve většině bank.

Zajímavé tokeny, bohužel většina bez ceny:

https://store.yubico.com/store/catalog/product_info.php?products_id=72&osCsid=9t9o28fn2qbg4ktpgu4l6enao4

http://www.nfcworld.com/2013/08/14/325483/certgate-and-reiner-sct-team-up-for-nfc-bluetooth-and-se-token/

http://www.amphion.biz/Privaris_PlusID_75-details.aspx

neděle 9. února 2014

New Media Inspiration 2014

Před časem mi jeden známý poslal emailem odkaz na zajímavou konferenci na téma bezpečnost a nová media. Neváhal jsem, vyjednal si proplacení ve firmě a na akci se přihlásil. Při vkládání do kalendáře jsem měl dojem, že se někde stala chyba – Outlook zarytě tvrdil, že je akce v sobotu. V pátek před akcí jsem si prohlédl seznam přednášek a vytvořil seznam, abych viděl co nejvíce toho, co mě zajímá.

Ráno bylo krušné, kdo proboha vstává v sobotu 7 hodin ráno! Cestou na Staroměstskou jsem po cestě mnoho lidí neviděl, ač se udělalo úžasné počasí. Na místo dorážím v 0805, ač iDOS tvrdil, že přijedu v 0820, prázdné metro asi jezdí rychleji. Po chvilce hledání zjišťuji, kde se konference koná, jdu se ale ještě na chvíli projít kolem. V 0820 už ale neodolávám, také se trochu klepu zimou, a vstupuji do historické budovy filozofické fakulty. Navádějí mě výrazné ukazatele k registračnímu stolečku, kde dostávám visačku, poukázku na oběd, tajemný QR kód a program přednášek.

Program začínal ve velkém sále v devět hodin úvodním slovem pořadatelů, po nichž následoval A.Gibson se svým keynotem. Pokud Aarona neznáte, jde o jednoho z klíčových developerů projektu Tor. Našel jsem si vhodné místo v uličce, popíjel kávu od Starbucks, která byla ráno k dostání, a studoval, co QR kód znamená. Čtečka mi prozradila 55 Hot, ale co s tím? Spuštěná smyčka projektoru prozradila, že musím najít druhou osobu se stejným kódem, zajímavá soutěž.

Jak se blížil čas zahájení, tak se pomalu sál plnil. V devět už byl slušně obsazen, většinu tvořili studenti, kteří měli na vstup výraznou slevu. Ale i tak, byla sobota ráno. V krátkém úvodním slově zaznělo poděkování partnerům, pravidla QR hry i podrobnosti k programu a systému sli.do, který se staral o schraňování otázek pro přednášející. Oficiální twitter hashtag #NMI14. No a pak už to začalo…

První příspěvek byl k tématu konference jako stvořený, provedení ale pokulhávalo. Částečně díky organizátorům, částečně díky prezentátorovi. Ten totiž neměl žádné slidy, ale předčítal svůj příspěvek ze svého notebooku, v textu se často ztrácel, mluvil monotónní rychlou angličtinou a navíc díky častým gestům nemluvil do mikrofonu. Pořadatelé se zase postarali QR hrou o to, že mnozí účastníci místo sledování příspěvku raději přes twitter-facebook lovili svou druhou polovičku. A když keynote skončil 20 minut před plánovaným koncem, rozhostilo se trapné ticho. Žádná otázka. Situaci zachránil šéfredaktor root.cz, který položil několik otázek. Diskuze se pak trochu rozrostla, ale i tak byl tento příspěvek asi nejen pro mne, zklamáním.

Dalším na řadě byl p.Rohel, ředitel NCKB, který se snažil představit svůj úřad. Jeho větu: “Nezajímá nás obsah, chceme, aby Vám fungoval internet”, si budu dlouho pamatovat. S některými jeho názory bych si ale dovolil polemizovat, byly v přímém kontrastu prvního příspěvku. Další prezentaci měla p.Hrubešová ze SPIRu. Bohužel odsuzovala regulaci sběru cookies, navíc její argumenty byly velice vratké. Volně řečeno: “Pokud chcete, aby byly zprávy zadarmo, musíte mít cookies.”. Dotazů bylo víc, ale došel čas. V dnešní době se cookies používají jen jako doplněk komplexního sběru informací o uživateli, rozhodně nejsou stavebním kamenem. Adblock je účinným pomocníkem proti zobrazování webové reklamy, cookies, necookies.

Dalším byl M.Feix ze Seznamu, který podpořil předchozí prezentaci. EU prý nařizuje vznik neodvolatelného zaměstnance, který se bude starat o bezpečnost osobních dat. Kdo ale zabrání tomu, aby to byl současně CEO? Dalším požadavkem je hlášení úniků dat do 24 hodin, je to horší varianta, než se snažit vše tutlat? V diskuzi mne pobavila otázka na únik dat ze Seznamu. Odpověď byla, že ze Seznamu nikdy žádná data neunikla. Buď je p.Feix idealista, nebo neví, jak to v reálu funguje. Každá společnost, která funguje určitou dobu, se stane obětí úniku dat. Pokud o tom neví, tím hůř. Možná to ale Seznam.cz nechce šířit, což plně chápu.

Pan Šlerka pak v prezentaci Just metadata ukázal, jak jsou metadata silná. Inspirující zamyšlení zaznělo na konci, jak budete data analyzovat, pokud budete mít plnou informaci? Budou Vám k dispozici všechny dostupné transakce, telefony apod? Po výborné prezentaci jsem odešel na oběd, který byl zajištěn v klubu K4 v Celetné ulici. Výborná svíčková! Lituji, že jsem si nezapsal jméno cateringové služby, ale to hovězí se úplně rozpadalo na jazyku, prostě pohádka. jen si vzpomenu, přidal bych si.

Po obědě jsem se přesunul do sálu 300, kde p.Simkanič popisoval své zkušenosti s vydáním vlastní knihy. Velice mne překvapilo, že sál byl slušně zaplněn, stejně jako skutečnost, že 11 procent lidí, kteří si jeho knihu v elektronické podobě stáhlo, zaplatilo. Úžasné. Pak vystoupil p.Cibulka s příspěvkem o mapování a predikci kriminality. Velice kvalitní přednáška, kterou ale sledovalo velice málo lidí, přitom toto téma je velice vděčné. Že Policie vypsala tendr na predikci kriminality jsem četl, ale že v textu zmiňují přímo SPSS od IBM, je ukázka pokračující mizérie a korupce při zadávání veřejných zakázek v naší kotlině. (http://www.slideshare.net/panciba/mapovn-kriminality-nmi-14)

Přesunul jsem se do sálu 200, kde právě začal příspěvek na téma Cookieless Monster od p.Schambergera. Nic, co bych doteď nevěděl, projekt Panopticlick je široce znám, stejně tak, jako že na dnešním internetu již mnoho webů tuto techniku používá. V dalším příspěvku internetu věcí Petr Dvořák z Inmite mluvil o bezpečnosti všech komponent, které dnes lze koupit a jsou připojené na internet. Dobře přednesené, ale doufám, že se, vzhledem k ochraně soukromí, google glass moc rychle neprosadí.

Po coffee breaku p.Vagner z Deloitte Advisory zabil přednášku na téma beypečnostní aspekty Bitcoinů. Zabil je správné slovo, protože suchý přednes faktů mne hluboce zklamal. Toto téma je ideální pro dlouhé a vášnivé debaty nejen u piva, navíc vzhledem k absolutní informaci v blockchainu lze sledovat všechny transakce, můžeme mít kompletní informaci (narážím na příspěvek p.Šlerky). Navíc si slidy špatně spočítal a posledních 5 už jen přeskákal. Od člověka z velké pětky jednoznačně zklamání.

V dalším příspěvku p.Chytrý z Avastu posluchače obeznámil s jim dosud neznámými pojmy jako Ransomware či Hesperbot. V sále jsem byl jediný, kdo se hlásil, když se ptal, kdo ví, o co jde. Je potřeba větší osvěty. Dobrý příspěvek pokazil jen určitou indiskrétností na adresu jedné z větších bank, ale odpusťme mu ji.

Přesunul jsem se naposledy, tentokrát do velkého sálu, na příspěvky o zneužití Linkedinu pro nábor a o soukromí na internetu. Linkedin od p.Kadlece byl trochu zklamáním, i když sonda do fungování recruiterů byla zajímavá. Žádné tajné hacky jsme se ale nedozvěděli. V posledním příspěvku dne se Betty Katz z AVG zamýšlela nad soukromím. Inspirativní příspěvek, který opět bohužel nevidělo moc lidí, většina jich odešla již na začátku. V 1730 se p.Simkanič rozloučil a pozval všechny zúčastněné na afterparty do klubu K4. Tím konference skončila a já mohu jen litovat, že jsem podcenil monitoring akcí před půl rokem a nepřihlásil se jako jeden z přednášejících.

čtvrtek 9. ledna 2014

Zahořování disku

Jak jsem psal v předchozím článku, klonoval jsem nový disk, aby se dal vyměnit za starší a pomalejší. Starší měl jít do jiného počítače, kde disk odešel definitivně. Toto řešení jsem nedoporučoval, nicméně sestra se rozhodla jinak. Ve starém počítači ji samozřejmě disk s plnou instalací Win7 vůbec nenaběhl a start systému končil modrou smrtí.

I smazala starý disk a přeinstalovala systém, na novém měla klonovaný disk. Klonování disku prověřilo jeho základní funkčnost, v provozu byl téměř celý den a stále zapisoval. Bohužel se žádná chyba neprojevila. V provozu následně vydržel asi 10 dní, 3 dny po možnosti vrátit objednané zboží z internetu bez udání důvodu. Pak prý najednou při startu systému zachroupal a systém nenaběhl. Po restartu nenaběhl už ani disk, jakoby v počítači ani nebyl. Započal tedy proces reklamace, který běží doteď.

Co dodat? Já to říkal. Pokud máte nový disk, máte největší šanci, že se pokazí, v prvních 3 měsících provozu, následně až za několik let. To už ale odejde stářím a většinou zcela nečekaně.